Na začátku série Deník pracující matky mi dovolte seznámit vás s naší rodinou, která vznikla spojením nejen dvou dospěláků, ale i jejich ratolestí a později se rozrostla o dalšího člena. Jak rádi říkáme, v našem podání 1+1=5. Tato série není o návodu na dokonalou rodinu a pohodový život, ale je o práci, mateřství a realitě, ve které málokdy všechno zapadne přesně podle plánu.

Na seznamku mě přivedla bývalá tchyně

Když byly mému prvnímu synovi dva roky, procházela jsem náročným rozvodem. Bylo to období, ve kterém jsem se střídavě bála budoucnosti, snažila se být silná pro syna a v práci fungovala, jako by se nic nedělo. Paradoxně se mi tam tehdy dařilo. O to zvláštnější bylo vrátit se domů a přemýšlet, jak bude náš život vypadat za měsíc, natož za pár let.

Představa dalšího vztahu mi připadala asi tak lákavá jako další rozvod. Syn měl jiný názor. Venku mi občas hlasitě nabízel kolemjdoucí muže: „A tohohle pána bys, mami, nechtěla?“ Většinou jsem nechtěla. A chvíli (dost dlouhou) jsem byla přesvědčená, že už žádného chlapa nechci ani vidět.

V té době mě hodně podporovala moje bývalá tchyně. Ano, opravdu. Vím, že to zní jako začátek vtipu, ale ve skutečnosti to pro mě byla obrovská lekce, jak jedna žena podpoří druhou, protože ví, v jaké situaci se nachází. Protože ví, jaké je to ocitnout v tak náročné situaci a jaké je snažit se přežít každý další den.

A jako moudrá žena, která sama žila ve svém druhém manželství, se mi snažila ukázat, že ne každý vztah musí končit zklamáním. Jednou večer mě nad sklenkou vína přesvědčila, ať alespoň otevřu seznamku. Tam jsem objevila inzerát, který mě okamžitě oslovil jak textem, tak fotkou. Žádná pečlivě naaranžovaná póza, ale výstřižek z rozesmáté momentky. Přišlo mi to jako print screen z reálného života, na rozdíl od ostatních inzerátů, kde se muži snažili prezentovat jako kombinace Brada Pitta a George Clooneyho. Byl to jediný člověk ze seznamky, se kterým jsem se kdy sešla. Dnes je to můj manžel.

Jedno přání pod vánočním stromem

Seznámili jsme se na začátku léta. Až později jsem se dozvěděla, že předchozí Vánoce šel manžel se svým synem kolem „stromu splněných přání“. Na papírek napsal, že by si přál, aby k sobě ještě někoho našli. Dodnes říká, že si mě přivolal. Já si při tom vždycky vzpomenu také na bývalou tchyni a dobře načasovanou sklenku vína. Ráda věřím, že nám život občas pošle správné lidi ve správnou chvíli.

Každý jsme tedy přivedli do našeho vztahu jednoho syna a časem k nám přibyl ještě jeden. Kvůli jejich soukromí jim tady budu říkat Adam, Filip a Kuba, od nejstaršího po nejmladšího. Starší kluci už jsou v pubertě, nejmladšímu je sedm. Máme také psa a kočku. Doma je hlučno, občas to vypadá dost chaoticky, ale máme se rádi. Do života našich starších kluků patří neodmyslitelně i jejich druzí rodiče, takže rodinný provoz vyžaduje hodně domlouvání. A někdy mám chuť manžela uškrtit. Ale s nadsázkou říkám, že to neudělám, protože by mi chyběl. Myslím, že on to má hodně podobně.

Návrat do práce po mateřské po našem

Když jsme čekali Kubu, věděla jsem o sobě jednu věc, kterou pro mě nebylo snadné vyslovit nahlas. Nechtěla jsem zůstat několik let doma. S Filipem jsem si kdysi představovala tři roky na mateřské a rodičovské, které si budu naplno užívat. Realita byla jiná. Každodenní péče mě vyčerpávala a chyběla mi práce, lidé i část mé vlastní identity. Po čtyřech měsících jsem se do práce vrátila.

Měla jsem svého syna ráda stejně jako předtím. Přesto mi v hlavě běžely otázky, které ještě podněcovalo okolí: Na co si pořizuješ dítě, když s ním nebudeš? Chceš se připravit o ty nejcennější roky?

Všichni věděli, jak přesně bych se měla rozhodnout. Ale mám v životě jednoduché pravidlo – pokud mi někdo něco radí, zamyslím se nad tím, zda je ten člověk sám šťastný a zda bych chtěla žít jeho život. A najednou jsem viděla více příkladů jako já – ženy, které se také vrátily brzy do práce, a přesto mají s dětmi skvělý pevný vztah a jsou šťastné. Nejde totiž jen o množství času, ale hlavně o jeho kvalitu a o to, jestli dítě vidí mámu šťastnou.

Právě tato zkušenost ovlivnila naše rozhodnutí, když jsme čekali Kubu. Probírali jsme různé možnosti, a nakonec jsme se rozhodli, že doma zůstane manžel. Neříkám, že stejná volba musí fungovat každé rodině, ale já bych neměnila.

Brzy se ukázalo, že některé věci děláme jinak. Jednou v zimě nemohl manžel najít Kubovy rukavičky. Když jsem přijela domů, měl Kuba na rukách ponožky. Zahřály ho? Ano. Zhroutil se svět? Ani náhodou. Získala jsem historku, kterou vyprávím dodnes? Rozhodně. Tehdy jsem se znovu učila, že jiné řešení nemusí být horší jen proto, že já bych to udělala jinak.

Proč píšu Deník pracující matky

SimplyPro tvoří ženy pro ženy. Vedle kurzů chceme dát prostor také obyčejným příběhům, ve kterých nebudeme věci lakovat na růžovo. Jestli právě procházíte náročným obdobím, nechci vám slibovat, že se všechno samo rychle srovná. Ale chceme vám nabídnout inspiraci a zkušenosti žen, které si prošly obdobným.

Příště přijde na řadu první školní den. Já tehdy nastoupila do letadla a doma se, k mému překvapení, nezastavil svět.