Máme tři děti. A kdo si teď představuje tři ratolesti, jednu vyčerpanou matku a muže, který se večer ptá, co bude k večeři, tomu musím náš rodinný obrázek trochu opravit. Děti jsou šikovné,  samostatné úměrně věku a můj manžel se umí o vše postarat… A já to vím. Jen na to občas zapomíná moje ego a komplikuje mi tím život….Anebo si ho spíš komplikuji já?

Září podle představ

Letošní začátek školního roku měl být velký. Kubík nastupoval do první třídy, Filip do prvního ročníku střední školy a Adam už tam je. V hlavě jsem měla scénář: slavnostní ráno, fotka před školou, trochu dojetí, odpoledne dlouhé vyprávění o tom, jaké to bylo. Další dny balení sešitů a učebnic a řešení toho, kdo s kým sedí a jaké asi budou školní obědy.

Pak přišla pozvánka na veledůležitou pracovní událost v jiné zemi. S odjezdem v první školní den a návratem na konci týdne. Ne že by to bylo poprvé, kdy práce narušila rodinné plány.  Netuším proč, ale každoročně je něco super urgentního právě v době podzimních prázdnin. Vyjednávání o volnu ve stejných dnech, kdy ho mají děti, se mi stalo pravidelnou disciplínou.  Tentokrát ale šlo o první školní den. A zároveň o pracovní závazek, který jsem nemohla jednoduše odmítnout.

Tak začalo moje oblíbené vnitřní dilema: Jsem dobrá máma, když odletím? Jsem správný člověk ve své pozici, když bych raději zůstala? A proč mám pocit, že u obou otázek neexistuje správná odpověď?

Právě v takových chvílích si říkám, jak snadno může mít žena pocit, že nikdy nedělá dost, i když zvládá práci, děti a spoustu dalšího kolem. V práci se od ní očekává výkon, jako by děti neměla, a ona sama se často doma snaží zajistit vše, jako by neměla práci. A když obojí nějak zvládne, stejně má výčitky kvůli tomu, co zrovna nestihla. O work life balance a rovných příležitostech se hodně mluví, ale v praxi k nim máme ještě kus cesty. A právě proto jsem v té chvíli neřešila jen praktické náležitosti, ale i vlastní pocit, že v některé ze svých rolí zase nestačím.

První třída, letiště a jeden velmi schopný tatínek

Nakonec jsem sedla k webovým stránkám leteckých společností a snažila se najít let, který by mi umožnil odletět první školní den až odpoledne. A povedlo se….Den před začátkem školy probíhal v očekávání i mírné nervozitě dětí, kterým se prázdniny zdály příliš krátké a ještě se jim do školy moc nechtělo… Ráno snídaně v nezvykle brzkou hodinu a s manželem jsme Kubíka do školy odvedli společně. Viděla jsem ho ve třídě, zažila s ním tento důležitý milník a pak vyrazila na cestu.

Zbytek týdne převzal doma manžel. Škola fungovala. Děti fungovaly. Nikdo mi neposlal zoufalou zprávu, že bez mého osobního dohledu nelze najít sešity, cestu do školy nebo večeři. Když jsem se na konci školního týdne vrátila, měla jsem radost. A taky jsem byla, přiznávám, skoro trochu zklamaná. Opravdu to všechno šlo tak hladce beze mě?

Chtěla jsem pomoc, ale také být nepostradatelná

To je zvláštní rodičovský paradox. Přejeme si partnera, který je plnohodnotný rodič, a když se jím v praxi ukáže být, malá část našeho ega se tváří dotčeně. Jenže rodičovství není soutěž o to, bez koho se domácnost zhroutí jako první. Děti nepotřebují dvě osoby, které se předhánějí v nenahraditelnosti. Potřebují vědět, že se mají na koho spolehnout.

Skloubení práce a rodiny se pořád učíme za pochodu. Výčitky se objevují, některá rozhodnutí bolí a někdy člověk zkrátka nemůže být na dvou místech najednou. Navíc si občas domýšlíme, co o nás asi řeknou ostatní, přestože ti mají většinou dost práce se svými vlastními záležitostmi.

Ten týden mi připomněl něco prostého: první školní den jsem s Kubíkem prožila a po zbytek týdne byl s dětmi táta, který je zná a miluje. Po návratu jsem byla zase s nimi pár dní víc já. Nejde o dokonale rozdělenou péči. Jde o to, aby se děti cítily v bezpečí a měly se o koho opřít. A já se možná pomalu učím, že fungující rodina je lepší výsledek než moje nenahraditelnost.