Znáte to. Sedíte na poradě, máte dobrý nápad, ale neodvažujete se ho říct nahlas. Možná se bojíte, že řeknete hloupost a ztrapníte se. Nebo máte pocit, že ostatní tomu víc rozumí a ví toho víc. Ale taky třeba jen čekáte na vhodnou chvíli… jenže ta nepřijde.
Takže si slovo vezme někdo jiný. Ten sebevědomý kolega, který má na všechno názor, i když máte dlouhodobě pocit, že toho ví mnohem míň než vy.
Podobně to měla Susan. Byla právnička a celý život se krčila vzadu v místnosti. Ve škole, v práci, na poradách. Vždycky doufala, že si jí nikdo nevšimne. Rozhodně by měla co říct. Jenže hlas se jí chvěl už při samotné představě, že by měla promluvit nahlas.
Prozradím. Změnila se. Už pro ni není problém vystoupit před tisícovkou lidí. Napsala knihu, která změnila životy milionů čtenářů. Možná jste ji četli. Ticho od Susan Cain.
Co se v jejím životě změnilo? Začala si věřit. Pochopila totiž, že to, co říká, má skutečnou hodnotu. A na tom záleží nejvíc.
Pamatuju si přesně ten pocit. Seděla jsem v kanceláři a přemýšlela, jak to změnit: Až budu mít víc praxe. Až si udělám ten kurz. Až budu opravdový odborník.
Celé roky jsem čekala na okamžik, kdy budu konečně připravená mluvit. Kdy si to budu moct dovolit. Pořád mi ale něco chybělo. Titul, zkušenosti, potvrzení od druhých. A místo toho, abych s tím skutečně něco udělala, tak jsem sledovala kolegy, kteří mluvili s vervou o věcech, kterým ani pořádně nerozuměli.
Možná se bojíte nejen selhání, ale i toho, co přijde s úspěchem. Ten strach dokáže paralyzovat stejně jako pocit, že nejsme připravené.
A v té kanceláři mi to došlo. Mí kolegové nepotřebovali být „dost dobří“. Stačilo jim, že si věřili.
Celý problém byl v tom, že jsem se sama dělala neviditelnou. Mluvila jsem potichu. Seděla jsem vzadu. Omlouvala jsem se za své nápady. Čekala jsem, až mě někdo vyzve.
A pořád jsem se divila, proč si mě nikdo nevšímá.
Neviditelnost totiž není o tom, jak nás vidí druzí.
Je o tom, jak se vnímáme my sami. A když se cítíme neviditelné, začneme se chovat neviditelně. Je to začarovaný kruh.
Cítím se neviditelná, takže se schovávám. Protože se schovávám, cítím se ještě víc neviditelná.
Ten hlas v hlavě, který nám říká, že nejsme dost dobré, znáš určitě taky. A právě ten nás často drží v neviditelnosti.
To uvědomění byl zlom. Začala jsem chápat, že problém není v mých schopnostech, ale v tom, jak na sebe nahlížím. Stejně jako Susan jsem si neuvědomovala vlastní hodnotu. Myslela jsem si, že nemám právo mluvit, dokud nebudu perfektní. Jenže perfektní nikdy nebudu. Nikdo z nás.
Možná jsme se dlouho nechaly přesvědčovat o tom, že jsme přirozeně pasivní. Ve skutečnosti ale ženy nikdy pasivní nebyly. Jen jsme často neměly prostor ukázat, co v nás je.
Paradox je, že ti nejhlasitější z nás toho často vědí nejméně. Na druhé straně ti, co jsou potichu, mají co říct, ale neřeknou to. Susan Cain to vyjádřila přesně: „Mezi tím být nejlepší řečník a mít nejlepší nápady není žádná souvislost.“
Dlouho jsem čekala, až si mě kolegové všimnou sami. Až ocení mou práci. Až mi někdo řekne: „Ty máš dobré nápady, měla bys nám o nich říct víc.“ Jenže to se nedělo. Místo toho dostávali prostor ti, kteří si ho prostě vzali.
Postupně jsem zjistila, že můžu ovlivnit, jak mě druzí vnímají. A nemusím se přitom měnit k nepoznání, v někoho jiného.
Stačilo vědomě upravit pár věcí, které jsem dělala automaticky:
Přestala jsem se omlouvat za své myšlenky. Místo „Možná se mýlím, ale…“ jsem začala říkat: „Myslím si, že…“ Zní to jako drobnost, ale rozdíl je obrovský.
Přestala jsem čekat na dokonalou příležitost. Začala jsem využívat okamžiky a příležitosti, které se objevovaly. I když jsem se necítila připravená.
Uvědomila jsem si hodnotu svých zkušeností. Můj pohled na věci je zajímavý právě proto, že je můj.
Naučila jsem se projevovat nesouhlas kultivovaně. Když někdo řekl něco sporného, našla jsem způsob, jak vyjádřit svůj odlišný názor jasně, ale s respektem.
Tyto změny mi pomohly, ale postupem času jsem si uvědomila, že každá žena potřebuje trochu jiný přístup. Některá je přirozeně tichá jako Susan Cain, jiná má problém s tím, že mluví příliš rychle, když je nervózní. Jiná se bojí velkých skupin, jiná zase osobních rozhovorů.
Když jsem o tom mluvila s dalšími ženami z naší SimplySmart komunity, zjistila jsem, že všechny řešíme podobné věci, jen trochu jinak. Jedna mi říkala: „Konečně jsem pochopila, že nemusím čekat, až si zasloužím místo u stolu. Můžu si ho totiž vzít sama.“ Jiná zase: „Přestala jsem se ptát, jestli mám právo mluvit. Začala jsem se ptát, komu by moje zkušenosti mohly pomoct.“
Na základě těch rozhovorů jsem si sestavila pět kroků, které fungují univerzálně. Nejde o složité strategie nebo dramatické změny, ale o jednoduché principy, které můžete začít používat rovnou teď.
Místo otázky „Jsem dost dobrá?“ se začněte ptát: „Komu by můj příspěvek mohl pomoct?“ Zaměřte se na hodnotu, kterou můžete přinést, ne na své nedostatky.
Čekání na moment, kdy budete „dost dobrá“, je past. Být užitečná pro někoho konkrétního dokážete už dnes, bez ohledu na to, jak moc se cítíte připravená.
Nemusíte hned vystupovat před velkým publikem. Začněte diskuzemi v menších skupinách nebo jedním praktickým návrhem místo převratné prezentace.
Vyhledejte lidi, kteří řeší podobné výzvy jako vy. Vzájemná podpora a společný růst dokážou skutečné divy.
Váš pohled na věci má hodnotu právě proto, že je váš. Nesrážejte ho zbytečnými omluvami nebo podceňováním.
„To všechno zní hezky, ale já prostě nevím, jak začít. Jak se mám projevit, aby mě brali vážně?“
Začněte pozorováním. Sledujte, kdo ve vaší firmě získává pozornost a respekt. Často zjistíte překvapivou věc. Nejde o to, kdo má nejvíc znalostí nebo nejdelší praxi. Jde o to, kdo dokáže své myšlenky nejlépe předat.
Všímejte si přitom konkrétně těchto věcí:
Nejde o to je slepě napodobovat, ale získat inspiraci pro váš vlastní autentický hlas. Možná zjistíte, že někdo získává respekt díky promyšleným otázkám. Jiný zase díky tomu, že dokáže komplexní věci vysvětlit jednoduše. Další díky tomu, že umí ocenit práci ostatních a zároveň jasně komunikovat své vlastní příspěvky.
Skvělým příkladem toho, jak si vydobýt respekt v mužském světě, je Ruth Bader Ginsburg. Nezvyšovala hlas, ale věděla, kdy promluvit, a vždy si stála za svým. Proto ji respektovali a později se stala ikonou milionů žen.
Můžete se učit od ostatních, ale i z příběhů žen na našem blogu. Stačí mít otevřenou mysl.
Budování sebejistoty v práci a v profesním životě není sprint, ale dlouhá cesta. Někdy uděláte krok zpět, jindy dva dopředu. A to je v pořádku. Každá z nás má jiné tempo, jiný výchozí bod, jiné překážky.
Důležité je nezůstat neviditelné. Najít si spříznění duše, které vás podpoří a pochopí, co prožíváte. Hledat inspiraci u těch, které už přestaly čekat vzadu v místnosti a ukázaly, že změna je možná. A především si pamatovat jednu věc. Váš hlas má cenu. Možná ne pro všechny, ale pro někoho určitě.
Susan Cain přiznala, že když stála před tisícovkou lidí, chvěla se, i když si svým uvědoměním už prošla. Ale rozhodla se s tím něco dělat. Díky tomu, že promluvila, změnila životy milionů žen, které se v jejím příběhu poznaly. Nebyla dokonalá, ale přestala být neviditelná.
Dnes už vím, že prosadit se v práci není o tom být nejhlasitější v místnosti. Jde o to přestat se dělat neviditelnou. O to najít způsob, jak vystoupit ze stínu a vyjádřit své myšlenky tak, aby je druzí slyšeli. A přestat čekat na okamžik, kdy budeme „dost dobré“.
Pokud hledáte místo, kde můžete růst bez odsuzování a najít odvahu mluvit, budeme rády, když se k nám do SimplySmart přidáte. Věříme, že každá žena má co říct, a pomůžeme vám najít způsob, jak to říct tak, aby vás druzí slyšeli.
