Jak poznat rozdíl mezi zdravou sebereflexí a hlasem vnitŕiního kritika.
„Nejsi dost dobrá. Kdo si myslíš, že jsi? Ostatní si to zaslouží víc než ty.“
Tak tohle není hlas člověka, který sedí ve vedlejší kanceláři. Ani hlas tvého šéfa. Je to tvá vnitřní kritika, která se ozývá v tvé hlavě pokaždé, když se chystáš udělat něco důležitého.
Znáš to moc dobře, že? Ale co když je to v pořádku? Co když náš vnitřní kritik je důležitý, jen s ním neumíme správně komunikovat? Pojďme se tomu společně podívat na kloub.
Vnitřní kritika vzniká postupně během života. Skládá se z kousků toho, co jsme slyšely, zažily a naučily se. Často se objevuje na základě „nahrávek“ z našeho vlastního dětství. Věty jako „buď hodná holka a nedělej problémy“, „nechlub se, to není slušné“ nebo „nedělej takovéto chyby, ostatní tě odsoudí“ nás měly naučit být přijímané a milované. Alespoň podle našich rodičů a učitelů ve škole. Jenže v dospělosti nás právě ty stejné věty zrazují.
Spisovatelka Sylvia Plath tuto vnitřní kritiku také znala velmi dobře. Ve svých denících popsala, jak zápasila s „akry pochybností“ o sobě a sebepodceňování navzdory svým zjevným úspěchům. Její nejhorší nepřítel kreativity byla podle ní „sebepochybnost“. Vnitřní kritika. I nadaná a úspěšná žena může mít v hlavě hlasy, které jí říkají, že není dost dobrá.
Mnoho z nás si pamatuje školní dny a záblesky okamžiků, kdy jsme byly příliš chytré v hodině, příliš sebevědomé při prezentaci… příliš viditelné. Byly jsme „příliš“. A to nás nutilo o sobě přemýšlet a postupně měnit to, jak jsme se začaly projevovat navenek.
