Je sobotní ráno. Sedíš s kávou u okna a poprvé za dlouhé týdny nemáš žádné plány ani povinnosti. Místo radosti tě ale zalévá divný neklid. Hlas v hlavě se ozývá: „Měla bys něco dělat. Uklízet. Vařit. Makat. Být užitečná.“
Ten vnitřní hlas znáš, viď? Odpočinek je něco nemyslitelného. A když, tak si ho musíš zasloužit.
Měla jsem to stejně. A trvalo mi věky, než jsem pochopila jednu věc. Odpočinek není odměna za práci. Je to základní potřeba, jako jídlo nebo spánek. Přesto jsme se my ženy naučily mít výčitky pokaždé, když si dovolíme zastavit. Přitom opravdový osobní rozvoj ženy začíná právě tady. Když si dovolíme spočinout a nic nedělat. Teprve tam vzniká prostor pro růst.
„Když odpočívám, připadám si líná.“
Tahle věta se opakuje v rozhovorech se ženami pořád dokola. A není se čemu divit. Vyrůstaly jsme v kultuře, kde je produktivita nejvyšší hodnotou. Kde být zaneprázdněná znamená být důležitá.
Odmalička nás učili, že si pohodu musíme zasloužit. Nejdřív úkoly, pak zábava. Nejdřív práce, pak odpočinek. Jenže v dospělosti úkoly a povinnosti nekončí nikdy. A tak si odpočinek ani nedovolíme.
Pro ženy je to obzvlášť složité. Společnost od nás očekává, že budeme pečující, vstřícné a vždy připravené pomoct. A podle některých jsme zase přirozeně pasivní, takže by bylo divné, kdyby od nás někdo čekal iniciativu nebo ambice. Když řekneme ne nebo si dáme pauzu, jsme rázem sobecké.
Přitom je to paradox. Současná kultura říká, že odpočinek je důležitý pro výkon. Ale pro ženy jako by to neplatilo. Starání o domácnost nebo péče o děti se bere jako normál, jako by to vlastně ani nebyla práce.
Já ti chci říct, že to je také práce a hlavně že máš plné právo odpočívat bez výčitek!