Proč ženy čato pociťují výčitky, když myslí samy na sebe.
„To si přece nemůžeš dovolit. Ty peníze bys měla radši dát dětem.“
Tahle jediná věta od kolegyně mě úplně zmrazila. Všechno se ve mně sevřelo. Radost byla pryč. Zůstal jen pocit viny.
Tu masáž jsem si dopřála po náročném týdnu. A teď se mám cítit provinile, jako bych udělala něco špatného?
Spisovatelka Glennon Doyle ve své knize Nespoutaná píše: „Někdy musíš zklamat druhé, abys nezklamala sama sebe.“ Když jsem tu větu četla poprvé, přišla mi až drzá. Možná i trochu neuvěřitelná. Ale čím déle nad ní přemýšlím, tím víc mi dává smysl.
Dlouho jsem věřila, že je něco špatného na tom, když si dopřeju péči o sebe. Jenže to není ten skutečný problém. Problém je v tom, jak okolí vnímá ženy, které se nebojí postarat samy o sebe.
Péče o sebe se pro ženy stala podezřelým slovem. Stačí si dopřát hodinu jen pro sebe a v hlavě se okamžitě spustí alarm. Měla bys uklidit. Zavolat mámě. Udělat něco užitečnějšího.
Pocit viny nevznikl z ničeho. Jsou za tím roky tréninku. Od dětství nás učili, že hodná holka se stará o ostatní. A na sebe myslí až tehdy, když všechno ostatní stihne.
Vědělas, že podle OECD věnují české ženy neplacené péči v průměru čtyři a půl hodiny denně? Muži jen dvě a půl. Každý den strávíš tolik času péčí o druhé. A pak se máš cítit provinile, když si na chvíli sedneš? Nedává to smysl.
Ty hlasy máme v hlavě, ale často je slyšíme i nahlas. A když ne, stejně máme pocit, že je čteme z pohledů druhých. Jakmile se věnuješ jen sobě, objeví se reakce. Někdy jemná, jindy drsná. Ale vždycky káravá.
